Z novinářky koučkou

Má cesta ke koučování nebyla jednoduchá. Dnes tvrdím, že je to výsledek mé osobní transformace.

Abych se dostala ke koučování, musela jsem se dostat na pomyslné dno. Až díky tomu jsem zjistila, kdo vlastně jsem a co opravdu chci.

Od svých dvaceti let pracuji jako televizní reportérka.  Ještě během studií jsem působila v regionální televizi, později jsem přešla do celostátní TV Nova, kde jsem pracovala dvanáct let a dále do TV Prima, kde jsem dodnes.

Být novinářkou bylo povolání, o kterém jsem ještě jako malá holka snila. Tajně v pokoji, aby mě nikdo neviděl, jsem si hrála na reportérku s ovladačem v ruce místo mikrofonu. V té době by mě nenapadlo, že o patnáct let později budu držet v ruce skutečný mikrofon a stát před skutečnou kamerou.

        

Povolání je to krásné a pro mnohé i atraktivní.

Denně se setkávám se zajímavými, mnohdy i významnými lidmi, poznávám nové příběhy, často se dostanu do míst, kam jiní nemohou. Je to ale také práce zatraceně těžká. Psychicky i časově.  Být neustále ve střehu, ve dne v noci na telefonu a nevědět, co se stane, kde budu za minutu. Stresujících dnů je mnohem víc než těch pohodových.

Není divu, že se u mě po čtrnácti letech projevilo absolutní vyhoření a aby toho nebylo málo, přišly osobní problémy.

Více o tom píšu zde: https://martinajulinova.cz/muj-pribeh/

♥ Co mě může „nakopnout“

Právě v té době jsem hledala útěchu, únik, rady…. Cokoliv, co by mi vlilo energii do žil a vrátilo chuť do práce i do života.

Tou útěchou byl pro mě osobní rozvoj nebo motivační články, díky kterým jsem narazila na koučování.  Účastnila jsem se několika seminářů, po kterých jsem koučování propadla. Byl to můj hnací motor. Pořád jsem si pročítala knížky nejrůznějších koučů, mentorů, psychologů.

Najednou jsem vnímala, jak jsem nabitá pozitivní energií, jak začínám přemýšlet jinak, viděla jsem věci jinýma očima.

Stále jsem ale cítila, že práce novinářky už mě nenaplňuje tak, jako dřív. Neuměla jsem se rozhodnout, jestli mám skončit nebo zůstat. „Ale co budu dělat? Nic jiného neumím,“ říkala jsme si pořád dokola.

Jednoho dne mně to docvaklo. Přišla jsem na to, co mi vlastně v současné práci chybí, proč nejsem spokojená. Nemám zpětnou vazbu od lidí, připadám si podobně, jako kdybych pracovala u pásu ve výrobě.

Přijedu na místo, seznámím se s danou osobou nebo situací, s kolegou kameramanem natočíme rozhovor, napíšu scénář reportáže, postříháme reportáž, odešleme a tím to končí a druhý den nanovo.  Navíc denně pod obrovským časovým tlakem.

Často pak přemýšlím nad osudy lidí, se kterými natáčím. Třeba při dopravních nehodách nebo požárech.„Uzdravila se ta dívka? Co musí prožívat rodina, která přišla o svého blízkého? Jak se asi daří paní, ze které podvodníci vylákali celoživotní úspory?“ pokládám si otázky sama pro sebe.

Stává se jen zřídka, že je prostor pro pokračování reportáže, ale hlavně se stává výjimečně, že dotyční o tom chtějí s novináři mluvit. A já se na ně za to ani nezlobím. Ve většině případech natáčím tam, kde jsou problémy, kde lidi něco trápí, kde se páchá zlo. Mně ale chybí šťastný konec. Miluji pohádky se šťastným koncem 😊

♥ Zrodila se myšlenka

Najednou přišlo další uvědomění, záblesk. Našla jsem jakési spojení mezi profesí novinářky a koučky.

Jako koučka přece můžu svým klientům klást otázky stejně jako novinářka, to už dělám sedmnáct let, a přitom jim můžu pomáhat žít spokojený život, a ještě budu mít zpětnou vazbu.

Díky tomu, že jsem v té době měla zkušenosti s koučováním u sebe, protože jsem se nechala půl roku koučovat, věděla jsem, jak úžasně to funguje.

Strašně moc jsem toužila předat tyto informace dál. Ukázat lidem, že se nemusí jenom trápit, že existuje šťastný konec. Znělo mi to krásně, ale jak to udělat? A tak jsem začala na sobě ještě více makat.

Zaplatila jsem si několik online kurzů a večer co večer jsem se vzdělávala. Často jsem byla unavená, hledala jsem poslední energii, ale nevzdala jsem se.

Pak jsem se rozhodla pokořit další laťku a přihlásila se ke studiu koučingu. Stálo mě to hodně sil i finančních prostředků, ale hlavně to stálo za to!

Po třech letech od mé původně nereálné myšlenky se zrodila nová koučka.

Nikdy se nevzdávejte, sny se skutečně plní a příběhy se šťastným koncem opravdu existují. Nejen v pohádkách  😊