MÁMA SAMA....

Vždycky jsem patřila k sebevědomým ženám, které se jen tak něčeho nezaleknou. Milovala jsem život, byla jsem úspěšná novinářka a vášnivá cestovatelka. Měla jsem ale ještě jeden sen. Mít velkou spokojenou rodinu. Jako malá holka jsem nezažila bezstarostné dětství v harmonické rodině a moc hezkých vzpomínek mi z té doby nezůstalo. Věděla jsem, že svým dětem chci dát to, co jsem nikdy sama nezažila. 

V roce 2015 se nám s partnerem narodila dcera Julinka. V té době jsem si neuměla představit, že by zůstala jako jedináček. Měla jsem jasno. Do roka bude svatba a za další dva druhé dítě a ani třetímu jsem se nebránila. Místo toho jsem do roka zůstala sama v prázdném bytě.

MŮJ SEN SE MI ROZPLYNUL

Musím se přiznat, že tohle bylo mé nejtěžší a nejbolestivější rozhodnutí v životě. Věděla jsem, že se mi zbortí vše, co jsem si přála, o čem jsem dlouhé roky snila. Ale nemohla jsem jinak. Neshody s partnerem byly na denním pořádku a z té úspěšné ženy se postupně stala slabá bytost se zašlapaným sebevědomím, a to nejhorší hysterická matka. V té chvíli se mi vybavilo mé dětství a já jsem věděla, že nemůžu dopustit, aby Julinka zažívala to, co jsem jako dítě prožívala já.

A tak jsem se jednoho dne ocitla bez partnera a otce svého dítěte v prázdném bytě, seděla jsem na zemi, v náručí chovala plačící dcerku a nevěděla jsem, co budu dělat dál. Sama na výchovu, na domácnost, na placení nájmu a vysoké hypotéky.

MŮŽU SI DOVOLIT KOUPIT JOGURTY?

Dodnes si vybavuji okamžik, kdy jsem přišla do obchodu, v peněžence pár drobných a já se rozhodovala, jestli mám koupit dceři jogurty nebo mléko. Na obojí jsem peníze neměla.
Jednou jsem obviňovala sebe, že jsem selhala, pak zase partnera a okolí. Připadala jsem si slabá a k ničemu. Měla jsem strach z každého dalšího dne. Bála jsem se, že skončím v azylovém domě. Po večerech jsem brečela do polštáře a smutek zapíjela láhvemi vína, které mi zůstaly po partnerovi ve vinotéce.

Hlava mi neustále napovídala, že tohle musí skončit. Chtěla jsem se znovu naučit smát a znovu naplno žít. Ale pořád jsem nevěděla, jak to udělat. Můj život se točil jen okolo toho, že na nic nemám peníze.

ZVEDLA JSEM ZADEK A ZAČALA JSEM NĚCO DĚLAT

A tak přišlo další těžké rozhodnutí. Když měla dcera 17 měsíců, vrátila jsem se na poloviční úvazek do práce. Bylo to jediné řešení, abych nám mohla zajistit základní potřeby a nemusela škemrat o pomoc. Jenže to také znamenalo, že každý druhý týden dceru pět dnů neuvidím. Jako televizní reportérka jsem měla pětidenní čtyřiadvacetihodinovou službu. Musela jsem být i v noci připravená kdykoliv vyrazit do terénu, a tak Julinka trávila polovinu měsíce u babičky nebo u svého táty.
Myslím si, že pro každou milující mámu jsou to velmi těžké okamžiky. I teď, po pěti letech, mi tečou slzy, když si na tu dobu vzpomenu. Přišla jsem o spoustu krásných chvil se svou dcerou v tom nejkrásnějším období.

Zřejmě proto, abych někde našla zastání, pochopení, začala jsem se zajímat o osobní rozvoj, sledovat nejrůznější kouče, mentory a po nocích se vzdělávat. Vzpomínám si, jak mi to vlilo krev do žil, získala jsem motivaci a konečně jsem dokázala myslet pozitivně. Po malých krůčcích jsem svůj život měnila k lepšímu.  

V tu chvíli se mi v hlavě zrodila myšlenka, že už nechci pracovat jako novinářka, že už nechci, aby o mém životě a času rozhodovali editoři, nehody, počasí…, ale že si svůj život chci řídit sama. Chtěla jsem mít více času pro sebe a pro dceru, vzdělávat se, účastnit se nejrůznějších kurzů, a i dceři dopřát něco navíc, jenže na to všechno jsem stále neměla dost peněz. Z toho, co jsem vydělala, mi sotva stačilo na hypotéku, nájem a základní potraviny.

Udělala jsem proto třetí zásadní rozhodnutí svého života.  Rozhodla jsem se opustit svůj krásný byt ve městě, pronajmout ho a po dlouhých letech se vrátit k rodičům na venkov. Za ušetřené peníze jsem oslovila koučku Petru Šebelu Doležalovou, která mi ukázala cestu, a já se po ní vydala. Z celého srdce děkuji, Petro 🙏

Osobně jsem pocítila ohromnou sílu koučování. Chtěla jsem do tohoto oboru proniknout hlouběji, abych ho mohla praktikovat sama na sobě častěji, vlastně už napořád. V té době přišla nová pracovní nabídka z konkurenční TV a já si najednou začala vydělávat dvojnásobně až trojnásobně víc než dosud (dnes už jsem pochopila, že pracovní nabídka nepřišla jen tak náhodou z čistého nebe, ale že jsem si o ni svým chováním, myšlením a svými činy vlastně řekla). Mohla jsem si dovolit zaplatit studium na škole koučů a stát se certifikovanou koučkou.

Můj život najednou nabral úplně jiný směr. Naučila jsem se nebýt k sobě tak kritická. Zbavila jsem se strachů a negativních myšlenek. Pochopila jsem, že to, že jsem samoživitelka neznamená, že jsem špatná žena a máma. Teprve ve chvíli, kdy jsem přijala samu sebe a svůj život, začala jsem být šťastná a spokojená.

UDÁLOSTI, KTERÉ SE V MINULOSTI STALY, NEZMĚNÍME.

MŮŽEME VŠAK ZPĚTNĚ ZMĚNIT NÁŠ NÁHLED NA NĚ!

A to největší uvědomění? Mám rodinu, po které jsem vždy toužila. Jsem to já a má dcera. S bývalým partnerem dnes paradoxně vycházím lépe, než když jsme spolu žili pod jednou střechou. Julinka má svého tátu, který ji miluje a ona jeho a je to tak správně.

Postavila jsem se na vlastní nohy, před několika měsíci jsem dala výpověď v práci, založila jsem projekt Máma sama a na venkově začínám stavět svůj vysněný dům.

Pochopila jsem, že být mámou sama můžu brát jako příležitost. Příležitost k tomu být silnější, osobně růst, žít život, jaký chci. A díky tomu teď můžu pomáhat ostatním ženám, které jsou na tom podobně, jako jsem byla já.

 

Přidejte se do FB skupiny k ostatním mámám, které chtějí být  v pohodě, i když jsou na vše samy.