Maminka má vždycky pravdu!

Mámy, slýchávaly jste v dětství „maminka má vždycky pravdu?“ A říkáte tuto větu i Vy svým dětem?

„Nech to být, nedělej to, nesahej na to, spálíš se. Víš, že mám vždycky pravdu!“

Když tuto větu říkají mámy malým dětem, aby je ochránily před skutečným nebezpečím, je to v pořádku. Nicméně přiznám se, že já osobně ji nemám ráda, a přestože jsem máma, ještě nikdy jsem ji své dceři neřekla.

Tímto článkem Vám nechci podsouvat, jestli to je nebo není správné, ráda bych Vám jen nabídla jiný úhel pohledu.

Jako dítě i jako puberťák jsem slyšela pořád dokola „věř mi, maminka má vždycky pravdu.“ A slýchávám to dodnes, i když už jsem dospělá a mám své dítě. Nemůžu se za to na mamku zlobit, třeba jen převzala vzorec chování po svých rodičích a vím, že jedná v dobré víře, abych neudělala chybu a nebyla nešťastná. Přesto si myslím, že maminka nemusí mít vždy pravdu.

Před deseti lety jsem měla sen. Odletět na rok na Bali. Ale nebylo to něco, o čem jsem jen tak snila a říkala si, „to se mi nemůže splnit, to je takové bláhové přání.“ Do poslední buňky v těle jsem cítila, že tento krok chci udělat a věděla jsem proč. Bylo mi 28, byla jsem nespokojená se svým životem, v práci jsem byla kousek od vyhoření a dalo by se říct, že jsem neměla žádné závazky, které by mě nutily zůstat doma.

Vnitřně jsem byla rozhodnutá, že „to“ udělám. Samozřejmě, že jsem cítila chvění v žaludku z něčeho nového, ale byla jsem přesvědčená, že tohle rozhodnutí mě v životě někam posune…

Nadšeně jsem svůj záměr oznámila rodičům. Nečekala jsem pochopení, ale podporu. Místo ní se mi dostalo odsouzení a smršť argumentů, proč je můj záměr špatný.

X „Jsi normální?

X Co tam budeš sama dělat?

X Přijdeš o práci a kam se vrátíš, až přijedeš domů?

X Skončíš bez peněz.

X A víš, že mám vždycky pravdu! Jednou toho budeš litovat!

A já už deset let lituju. Lituju, že jsem tehdy skutečně uvěřila tomu, že neuspěju, že se o sebe nepostarám, že dopadnu špatně. Přestože mi nehrozilo skutečné nebezpečí, nikam jsem neodletěla. Ten červ se mi navrtal do mé hlavy a já se nechala ovlivnit.

Rozumím tomu, že máma měla o mne strach, ale…

…deset let nemůžu dostat z hlavy otázky: 

• Jaké by to bylo, kdybych strávila rok na Bali?

• Co nového bych zažila?

• Jaké nové zkušenosti, příležitosti, přátele bych potkala?

• Kam by mě to posunulo?

• Jaký bych teď měla život?

To už ale nikdy nezjistím…

Ano, mohla jsem dopadnout tak, jak prorokovala máma. Ale i chyby patří do našeho života.

Život je cesta, na které můžeme mnohokrát šlápnout vedle a  je to v pořádku. Chyby nás mají ponaučit, zocelit, dát nám lekci, zkušenosti.

Maminky to vždy myslí dobře a pro své děti chtějí to nejlepší. Jenže osobně si myslím, že co je nejlepší pro mámu, nemusí nutně znamenat, že je to nejlepší i pro dítě. Zvlášť, pokud je tím dítětem dospělý člověk.  Každý z nás je jedinečná bytost s odlišnými názory, touhami, sny, každý stojíme na jiné startovní čáře a se svou zodpovědností za svůj život.

A ani máma nemůže vědět, co si skutečně v hloubi duše přeje její dítě, jaké u toho zažívá pocity a emoce…

Občas přemýšlím nad tím, jaké to bude, až se mi jednou Julinka svěří se svými bláznivými sny. Nevím, třeba se pletu… Ale myslím si, že jestliže si něco bude skutečně přát a bude o tom přesvědčená, pak cítím, že bych jí měla důvěřovat a podporovat na její cestě. To bude to nejlepší, co jí jako máma můžu dát.